Cestou do práce jsem viděl předvolební plakát se sloganem:
„Děti na ubytovnu nepatří!“
Přemýšlím co politik mlže udělat pro to, aby se rodiny s dětmi neubytovávali na ubytovnách.
Jednoduchá a rychlá řešení jsou dvě a na různé problémy i „problémy“ společnosti jsou aplikována tak často a tak neúspěšně až z toho libertariána mrazí.
Jedna z nich je zakázat ubytovnám přijímat rodiny s dětmi do řekněme 6 let.
Najmou se dva – tři úředníci, k tomu jednoho šéfa odboru nominuje strana, která s nápadem přišla a problém je vyřešen.
S hernami mají často titíž politici pocit, že to funguje.
Problém je, že když zakáží něco, co lidé chtějí nebo potřebují, tak ti si cestičku najdou. Zákazem se jen zvýší riziko poskytovatele této zakázané činnosti a tak je tento nucen zvyšovat ceny.
To těm rodinám asi moc nepomůže. A čase, se ocitnou v ještě větší pasti, než jsou dosud.
Najmou se dva – tři úředníci, k tomu jednoho šéfa odboru nominuje strana, která s nápadem přišla a problém je vyřešen.
S hernami mají často titíž politici pocit, že to funguje.
Problém je, že když zakáží něco, co lidé chtějí nebo potřebují, tak ti si cestičku najdou. Zákazem se jen zvýší riziko poskytovatele této zakázané činnosti a tak je tento nucen zvyšovat ceny.
To těm rodinám asi moc nepomůže. A čase, se ocitnou v ještě větší pasti, než jsou dosud.
Ale to asi není řešení, které se dá dát na billboard.
Další oblíbenou cestou je, že se v rozpočtu orgánu, kam ta strana která hraje na tuhle notu kandiduje, „najdou“ peníze, které zajistí takovým rodinám ubytování.
Koneckonců takové řešení už tady existuje a některým lidem tak platíme příspěvek na bydlení.
Jenže u tohoto řešení, zase tito dobrodinci zapomněli na odvěkou pravdu, že co se krmí, to roste.
Takže nám narostl počet lidí, kterým platíme ubytování, často velmi předražené a protože ty peníze dostávají pronajímatelé, ti chudí se stávají pomalu, ale jistě rukojmími a jsou zase v pasti.
Třetí, řešení, které by podle mého fungovalo, minimálně v případech rodin, kde není žádný vážný zdravotní problém, je už v dnešní době, kdy je alfou a omegou vynucená solidarita téměř neprůchozí.
Podle mě by stačilo výrazně zjednodušit proces sjednávání a rušení pracovních poměrů, klidně mít možnost zaměstnat člověka nárazově i na několik hodin.
Zároveň s tím omezit odvody a daně, když ne všem, tak alespoň těm, kteří vydělávají opravdu minimum.
Zároveň s tím omezit odvody a daně, když ne všem, tak alespoň těm, kteří vydělávají opravdu minimum.
V ubytovnách, co si budeme povídat, asi nežijí příliš vzdělaní ani kvalifikovaní lidé. To je fakt, se kterým žádný politik neudělá nic.
Co ale může udělat, je to, aby ani takovým lidem neházel klacky pod nohy a z jen minimální mzdy si za rok nevzal přes 50 tisíc ročně stát.
Co ale může udělat, je to, aby ani takovým lidem neházel klacky pod nohy a z jen minimální mzdy si za rok nevzal přes 50 tisíc ročně stát.
Stanovme tedy hranici nezdanitelného výdělku, nejlépe někde k průměrnému platu a zjednodušme pracovní právo.
Ubude tak sice pár korun v kolonce daňových výnosů, ale nastartujeme chuť lidí se o sebe postarat a nebudeme je nahánět do rizik nelegálního zaměstnávání a různých podvůdků.
Chudá rodina nekvalifikovaného dělníka, asi nikdy nebude bydlet ve vile, ale za těch 50 tisíc co jim stát teď sebere, se jistě dá použít jako přilepšení třeba na alespoň důstojné bydlení.
Ale je možné, že někteří i s dětmi na té ubytovně žít chtějí, protože jim třeba vyhovuje a zmíněné peníze použijí na něco úplně jiného, co je politikovi koneckonců do toho.
Ale obávám se že půjdeme jednou z prvních 2 uvedených cest.
Za těmi jsou vidět částky dotací, počty úřeníků, kteří se o chudé, právě za jejich 50 tisíc „starají“ a u sociálního bytu se s vyvolenou podpořenou rodinkou může „empatický“ politik vyfotit na další billboard