Politika?

Jen rejdiště podivných existencí, darebáků a zlodějů. Tak zní asi nejčastější odpověď, kterou slýchám, když někomu sdělím, že se o politiku nejen zajímám, ale poměrně aktivně v ní i vystupuji. Kde jsou ty časy, kdy se v hospodách nad půllitry a nad výtisky Národních listů, či Lidovými listy rozbouřila nejedna debata. Dnes mají všichni jasno. Co politik to zloděj, kromě toho, kterého volím já, ten naopak jediný dělá něco pro ty „vobyčejný“ lidi!

Politika se smrskla na fotbalovou rivalitu, která vybublá před každým ligovým kolem – volbami.
Černá a bílá, Slávia a Sparta nic mezi tím, jakmile mi šáhneš na můj tým – uvidíš! Kde se toto zploštění vzalo?
V revolučním opojení přelomu let 1989/90 se díky všeobjímající euforii, že konči jedna neveselá kapitola našich dějin, nás ani nenapadlo, že by někdo, kromě bolševika pochopitelně, mohl mít díky politice nějaké postranní úmysly. Lví podíl na tomto nebezpečném nesmyslu má i prezident Havel a jeho nepolitická politika. Strany přestaly být nositelkami idejí, které by nabízely voličům a staly se přehlídkou „osobností.
Ve spojení s častými přestupy politiků z jednoho tábora do druhého(Pamatuje si někdo, že třeba Rath začínal v ODS?), tak v lidech trvale uhnízdil právě onen pocit „fotbalovosti“ politiky.

Všichni hrají vlastně stejnou hru, podle stejných pravidel, my je platíme a čas od času se jdeme podívat na zápas, kde si myslíme, že jako pověstný dvanáctý muž na hřišti zápas nějak ovlivníme.

Neovlivníme.

I strany již na tuto hru přistoupily a tak neměnné pořádky berou za své a kromě prázdných hesel již dávno nenabízejí různé pohledy na řešení problémů.  A tak jen utrácíme peníze  za plakáty typu, myslíme to upřímně, zařídíme, to či ono, s námi bude líp a v neposlední řadě – bojujeme pochopitelně proti korupci a daňovým únikům.
Takové klima je možné i proto, že v podstatě téměř žádný volený politik nemá téměř vliv na to, jak hospodařit s penězi, které mu jako občané formou daní ke správě svěřujeme.
Všechny naše daně putují na centrální účty, kde se na ně vrhne hromada úředníků a začne je podle předem daného klíče rozdělovat. Zpět se pak dostávají zase přes různé odbory a oddělení ministerstev do krajů a obcí, a jsou povětšinou pevně spojeny  s účelem, na jaký se musí využít.
Takže starosta, nebo hejtman, ale i ministr už nemá mnoho prostoru jak hospodařit.  Přesto „musí“ vykázat činnost a tak se sestavují deficitní rozpočty a z nich se platí PR akce politiků. To jsou pak ty různé stadiony, sportovní akce, podpora třeba ovoce ve školách, na to všechno si půjčujeme od našich dětí.

Jak z toho ven?

Nečekejte ode mne záplavu hesel ,  ani instantní řešení vašich každodenních problémů.  Rád bych politice navrátil opět ten souboj idejí.
Takže já si myslím a s tím půjdu do každých voleb, že peníze patří tomu, kdo je vydělal. Když už nějaké musí odevzdat, má jich být co nejméně a i to málo by se mělo rozdělovat co nejblíže tomuto člověku, aby mohl konfrontovat toho, kdo je utrácí. Nejlépe tedy starosta, či hejtman. Proto tedy budu prosazovat, aby naše peníze neodcházely všechny kamsi do národní banky, ale naopak aby kraje a obce vybíraly daně na svém území, tedy aby pobočky finančních úřadů přešly pod správu obcí a krajů. Vláda a ministerstva, by si na základě jasně definovaných pravomocí, které má vykonávat stát jen určily kolik jim obce a kraje mají poslat například na armádu, případně policii a soudy. O všem ostatním by obce a kraje mohly rozhodovat víceméně samy.
Tak se vrátí odpovědnost za hospodaření politikům, které volič potkává téměř denně a tak se vrátí i kontrola nad těmito penězi ,  tomu kdo je vydělal.  Ve spojení se zákazem vytváření deficitních rozpočtů, s výjimkou opravdu závažných případů a veřejné kontroly formou obligatorního referenda a lidového veta se tak vytvoří prostředí, kde se nikdo nebude moci za nikoho schovat a svádět vinu na anonymního vládního úředníka, nebo předpis EU.
V neposlední řadě se tak vrátí i věcné diskuse do politických debat.  Vybrali jsme tolik a tolik můžeme si dovolit to a to.  Socialisté budou moci opakovat mantry o tom, jak se obec o vše postará a my libertariáni budeme moci naopak posilovat hrdost každého jednoho občana tím, že mu peníze nebudeme brát a veřejná správa se bude starat opravdu jen o tzv. veřejné statky.
Neslibuji tedy spásu, nezařídím ani to, či ono. Jediné co chci prosadit je návrat odpovědnosti za politické činy a hospodaření s penězi.