Hodně se teď diskutuje, jestli a jak dlouhá by měla být povinná vojenská služba.

Myslím, že je to až ten poslední problém, který by se měl řešit.

Nejprve by se mělo definovat, o jakou armádu máme zájem, proti jakému nepříteli by měla stát a v neposlední řadě na jakém bojišti by měla působit. To vše dost ovlivňuje požadavky na případné brance. Je rozdíl, jestli se připravujeme na vpád nějaké invazní armády, která je jasně definovaná a označená, nebo proti guerillové válce „osamělých vlků“.

V každém z obou případů by to vyžadovalo poměrně velký počet vojáků ve strážní službě (dopravní uzly, vodárny elektrárny apod.) Takového strážného vycvičíte za cca měsíc až dva. Nejde jen o to, naučit ho střílet. Takový člověk se musí také naučit žít v kolektivu lidí, kteří mu nemusí být úplně blízcí, jak mentální úrovní, tak zájmy to trvá obvykle týden – dva než se obrousí hrany a jednotka je schopna jakž takž začít s výcvikem. Další přibližně měsíc, je potřebný na fyzickou přípravu. I lidé se sportovní průpravou mohou mít problémy se specifickou přípravou, která je vyžadována pro vojáka. Většinou bývají jednostranně připravení. Navíc při povinných odvodech se do jednotky dostanou jak tito již víceméně připravení s naprostými „neumětely“ co se fyzičky týče. Po asi měsíci ty rozdíly nejsou alespoň propastné a jeden na druhého se mlže spolehnout alespoň v tom, že dojde tam kam dojít má a donese co je potřeba.

Další 3-4 týdny zabere vlastní výcvik strážní služby, ani to není tak jednoduché jako chodit se samopalem kolem „muničáku“.
Je třeba nacvičit signály, chování při ohrožení a různé postupy při řešení narušení objektu, různé intenzity. Vlastní vysvětlení trvá podle úrovně jednotky cca týden až deset dní, pak nastupuje dril a cvičení aby se reakce zautomatizovaly a nebylo třeba vzpomínat, co který signál znamená a co se při něm má dělat.Takže asi 2 měsíce pro ty úplně nejzákladnější funkce v armádě.

Další čas zabere výcvik specialistů pro různé zbraně a tam už dost záleží na odbornosti a právě místu nasazení a výcvik může být od měsíce pro ty nejjednodušší, až po několik měsíců pro ty složitější. Na ty nejsložitější už je potřeba až roky a to je úkol pro profíky.
Myslím, že podobný výcvik by měl být záležitostí aktivních záloh, které by bylo dobré posílit. Ne však povinnou službou, ale zatraktivněním takového výcviku. Takto vycvičený člověk by například mohl dostat bezplatně zbrojní průkaz a zapůjčenou zbraň, snazší pozici při přijímání do státních služeb(hasiči, záchranka, policie ale i na úřednická místa) Tím by odpadlo i nákladné nahrazování mezd zaměstnavatelům, pokud by značná část „záložáků“ pracovala pro tyto složky.
Organizováni by mohli být po vzoru dobrovolných hasičů nebo z hlubší historie střeleckých spolků a jen síť takových jednotek by nemusela být tak hustá jako u těch hasičů.
Teprve při opravdu hrozícím nebezpečí typu vpádu armády, je čas přemýšlet o odvodech a povinném výcviku.
Při ohrožení typu „osamělí vlci“ není potřeba mít ve zbrani drtivou převahu, to je úkol spíše pro tajné služby, policii a speciální vojenské oddíly, které je však třeba cvičit mnohem déle a soustavněji.
Takže myslím, že povinná „vojna“ rozhodně ne.