Když mi Sparťan nebo Baníkovec řekne, že zlomení kotníku Slávistovi, nebo Bohemákovi, je lehký obranný faul maximálně  na napomenutí a možná přímák, zatímco přidržení dresu Sparťanovi, nebo Barošovi je faul proti lidskosti a je nutná červená a pencle, tak si pomyslím něco o fanatikovi, a dál se s ním o fotbale bavit nemusím.
Nehraje si na arbitra, ani strážce fotbalovosti. Zjistím si pravdu jinde, třeba u Olomoučáka, který na ten zápas koukal taky.
Ve fotbale je to snadné.
Ale když mi skoro to samé řekne politik, nebo novinář o soudu, nebo policejním zásahu, případně mi o jednom policejním zásahu a jednom soudu ani neřekne, je to na pováženou.
Nejde o to, že je taky zalsepený a uznává jen tu svou pravdu. Horší je, ze mi často bude chtít zakázat abych se s Olounoučákem o tom zápasu bavil, protože je jasné, že Olomoučák lže a bůhví co sleduje tím, že mě chce informovat o tom, jak zápas probíhal.
V tom jsou političtí fanatici horší, než ti fotbaloví.
A navíc každý Sparťan se hrdě hlásí k tomu, že je sparťam a tak informace o Spartě od něj beru s rezervou. Bohužel už mnoho lidí to tak má i s politiky a tak naslouchají komukoliv, kdo na sobě nemá jasné klubové barvy. Už jim bylo lháno, nebo něco zamlčováno tolikrát, že uvěří skoro komukoliv, kdo jim říká opak toho co politik. A to je velký problém, který neustále politici a mnohá media ještě prohlubují.
A je to opět ten dluh pravdě, který jednou budeme platit i s úroky. Obušek kastilského policisty není o nic méně tvrdý pro zastánce svobodných katalánských voleb, než ten ruský pro zastánce svobodných voleb v Rusku.
Čím déle si budeme nalhávat opak, tím tvději za to zaplatíme