To jsou všechno slova, která se skloňují ve veřejném prostoru poslední dobou dnes a denně.
Na náměstích létají motýle a demise jako vlaštovky na jaře, umělci se jeden za druhým přidávají, a jak už to v historii u umělců a revolucionářů bývá, snadno se nadchnou pro boj se společným nepřítelem a pro nadšení už zapomínají na věci, které přijdou v okamžiku vítězství nad padouchem.
Ostatně viděli jsme to i v listopadu 89 a pochopitelně i mnohem dříve při různých historických zlomech.
Problém, totiž jak jsem již nesčetněkrát psal, ba i náměstí říkal, není Babiš. Babiš je symptom hlubšího problému. Problému, který vznikl už v okamžiku, kdy se politici rozhodli páchat dobro pomocí peněz, které vyberou na daních. není to tedy zdaleka problém posledních 30 let u nás, ale problém celosvětový. Kolik již bylo po celém světě afér při čerpání a směrování dotací? A možná vás ode mě překvapí, že to není zdaleka jen problém unie.
Dotace z veřejných peněz jsou prostě problém, a to i kdyby nešly na čistě podnikatelské záměry vyvolených firem jako třeba na linku pro toastový chléb jakési firmy.
Riziko vzniká dokonce i naprosto bezproblémových projektů do opravdu veřejných statků.
Cože to ty veřejné statky jsou?
Mají mnoho definic, ale pro toto zamyšlení si vystačíme s principem nevylučitelnosti ze spotřeby a nerivality.
Dejme tomu, že máme v obci naprosto čestného a neúplatného starostu a radu, kterým jde opravdu o blaho obce a občanů.
Do městské kasy dostávají určitou částku a rozhodují co za ně vybudovat. Příkladem onoho veřejného statku je třeba veřejné osvětlení, nebo alej kolem hlavní ulice ve městě. Nevylučitelnost znamená to, že lampy budou svítit, nebo stromy stínit všem stejně a jen velmi těžko někomu zakážete, nebo zpoplatníte využití světla, či stínu, třeba přespolním, kteří do takové obce zavítají. A nerivalita je to, že když si pod lampou čte jeden člověk nijak to neomezí jiného, aby si mohl světla užít taky. 

Jak takové zastupitelstvo rozhodne, pokud mají peníze jen na jedno?
Pokud rozhodujeme o svých záležitostech, pak je to snadné, buď vím, že se po ulici pohybuji převážně ve dne a nepotřebuji tedy lampy, ale hodí se mi stín, s čímž zase nemusí souhlasit soused, který přes den spí a z nějakého důvodu se městem pohybuje po setmění a více ocení lampy.
Starosta se tedy ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, které skupině vyhovět. Asi dá na tu, kterých bude víc, dozví se to třeba v referendu, nebo jiném hlasování.
Tady sice budou nastupovat zase jiné problémy, třeba kdo má hlasovat, jestli jen ti, kteří bydlí na hlavní třídě a kterým bud koruny stromu budou stínit dosud slunné byty, nebo naopak jim večer budou lampy svítit do ložnice, nebo i ti která v obci bydlí a platí daně, ale na hlavní třídu nejdou, jak je rok dlouhý, a je jim tedy jedno, jestli se tam svítí, ale chtěli by třeba, já nevím, obecní rozhlas víc než stromy.  Ale to není až tak podstatné.
Soukromník se rozhodne snadno a podle toho co potřebuje víc utratí své peníze.
Zde, jakmile starosta rozhodne, začnou pochybnosti o tom, zda starostu nepodplatili hospodští, aby jim i večer chodili štamgasti do hospod, nebo naopak trhovci, u kterých se díky stínu zdrží zákazníci déle a tím více utratí.
Jak je vidět i takovýchto dotací, ač naprosto potřebných a bohulibých mlže vzniknout podezření na korupci, byť většinou jakkoli nesmyslné. I toto má řešení, kterému jsme již odvykli, ač po staletí fungovalo, různé spolky a sdružení firem, které financují to, co by se mohlo jevit jako naprosto nerentabilní, ale třeba většina majáků byla takto financována provozovateli obchodních flotil, nebo přístavů, stejně tak by se na alej mohli složit trhovci a když je v jejich zájmu, aby poskytoval stín by se o ní mohli starat.
Ale to jsme jinde a není to předmětem tohoto článku.
Jednoduše tam, kde se rozhoduje o veřejných financích je riziko korupce vždy. A to je fakt, který musíme přijmout.
Možností, jak to řešit je několik a ani jedno není jednoduché ani na 100 % účinné, ať si novináři, demonstranti a politici kecají co chtějí.
To nejméně účinné a možné, a bohužel na současných demonstracích nejhalasněji prosazované je volání po neúplatných a čestných politicích, kteří by nevzbuzovali ani stín podezření z nějakého nekalého úmyslu.
I proto jsme my, kteří na ta náměstí chodíme často terčem posměchu, neboť takový člověk dost pravděpodobně neexistuje. Navíc se na těch demonstracích objevují politici, o jejichž čistotě v tomto směru můžeme, kulantně řečeno, s úspěchem pochybovat, a to dodává munici proti těmto demonstracím.
Navíc systém, který je životně závislý na dokonalém člověku je systém špatný ve všech ohledech. Asi by nikdo nechtěl auto, které by bylo naprosto závislé na tom, že řidič nesmí udělat sebemenší chybu, kterému se třeba při špatném zařazení rozsype převodovka. Proto jsou třeba robustnější systémy, které navíc obsahují pojistky proti lidské chybě, ale i úmyslu. A to je další řešení, které je o něco lepší než volání po dokonalém politikovi.
Tedy volání po dokonalých zákonech a procesech, které by nakládaní s veřejnými penězi řešily.
To už lze jakž takž provést, a snahy tu jsou od dob, kdy někdo začal hospodařit s cizími penězi.
Bohužel naše zákony a ústava, navíc nejsou napsány nijak zvlášť dobře. Jednu jsem použil analogii s fotbalovými pravidly.
Na náměstích se volá po hráčích, kteří by chápali, že v ofsajdu hrát nesmí a ani se do něj nikdy nedostali, to je to volání po dokonalých politicích. Svět i fotbal by to byl jistě krásný, ale všichni tak nějak tušíme, že takhle svět nefunguje občas se do ofsajdu někdo dostane nechtíc, a pak jsou hráči, kteří se na hranici ofsajdu pohybují často a někdy i úmyslně zahrají tak, že v něm jsou, protože tak je šance na skórování větší.
Tak tedy nastupují pravidla.
Bohužel ty u nás, jak vidíme, jsou napsána dost nešťastně. Krásně sice popisují, kdy k ofsajdu dochází, i to, že se v něm nesmí hrát. Dokonce naše zákony zajistí i to, že sudí okamžitě pískne a přeruší hru, když některý z hráčů v ofsajdu hraje. Co je smutné, že už neříkají, co přesně nastane, když hráč vehementně popírá, že v ofsajdu je, obviňuje čárového z podjatosti a nadává ostatním hráčům, že ho rozhodčím práskli, že v tom ofsajdu je. Ve fotbalu je to snadné, rozhodčí ví, že má nařídit nepřímý kop proti provinilému týmu.
My se tady začínáme tříštit na tom, jestli jde o ofsajd a kdo má právo to určit, a když už to ofsajd je, jestli rozhodčí má ten kop písknout, nebo stačí napomenutí čárového, a navíc máme delegáta, který dopředu říká, že tenhle hráč nastoupí do každého utkání i kdyby hrál jako prase, protože ho tribuny vyvolávají s nadšením.
problém je v tom, že politik v této analogii nesmí být hráč! Politik je správce stadionu, který hráčům(občanům) poseká trávník, nalajnuje hřiště a pověsí sítě do branek. Politik je také funkcionářem, který hráčům určí jasně pravidla a postupy při jejich porušení.  Politik je také činovníkem, který ustanoví rozhodčí, kteří budou dohlížet na dodržování pravidel, a ustanoví také disciplinární komisi, která bude případné spory mezi hráči a rozhodčími řešit. To jsou analogie zákonodárné, výkonné a soudní moci. Nikde tam není role pro politika jako hvězdného útočníka, který s nadšenou podporou svých fandů předvádí své parády.
To až si uvědomí politici i jejich voliči bude cesta, jak situaci zlepšit. Každou dotací, kterou politik udělí předvede parádičku pro skupinu svých fandů a jinou skupinu, která fandí jinému, tím pochopitelně naštve.
Teprve až úplně zrušíme dotace na jiné věci než na ty úplně základní, pro fungování státu, tedy to posekané a nalajnované hřiště, platná a jasná pravidla a přípravené rozhodčí, a přestaneme po politicích chtít, aby se zapojovali do hry, pak teprve bude mnohem méně sporů.
Budou vždy, jak jsme si ukázali na přikladu s osvětlením. Vždy se najde někdo, kdo by to hřiště posekal líp, čáry jsou podle nej křivě a ty sítě už by to taky chtělo vyměnit, případně, že to a to pravidlo je třeba změnit, aby se hráčům hrálo lépe.
A to je naprosto v pořádku a jen a jen o tom se má vést politická debata. Ne o tom, že když toho, nebo onoho politika zvolíme, upraví pravidla tak, že dá víc gólů. A o tom se bohužel bavíme čím dal víc a víc a problém bude narůstat. Odejde Babiš(jednou určitě), ale v záloze jsou stovky dalších.