Dělá to dobře ten náš podkarpatský premiér.
Po té, co si ze společné kasičky vezme 6 miliard, statečně oznámí, že do té větší kasičky už ty miliardy společně nemusíme dávat.
Pak ještě levou zadní porazí Rusy na hlavu tím, že řekne, že v té zprávě, kterou má v ruce, ale nesmí ji nikde ukázat, je jasně napsáno, že to bylo tak, jak teď říká on.
A běda vám mu nevěřit! Vy malověrní!

V tu chvíli neexistuje covid, nikoho nezajímá dermatolog, který ještě vloni nabádal, ať si roušku sundáváme, kde to jen jde, a nyní si není jistý jestli si dospělý člověk mlže jít koupit trenýrky, aby při tom nezabil dvě až tři babičky.
Deníček jistého hochštaplera, kterému ho ukradla jeho bejvalka, jako kdyby zmizel a s ním i zájem o nějaké firmy, nebo nedej bože úplatky.
A oba dosud znepřátelené tábory, zvláště poté, co premiérův spojenec Zeman počastoval moderátorku několika jízlivými poznámkami, hýkají nadšením, či naopak zděšením(oba víceméně stejně jen s jiným znaménkem).
Jedni protože nejsme kolonie Bruselu a na vracení 6 miliard se jim vysereme. Druzí, kteří naopak tvrdí, že Brusel jsme my, aby nám pak slavně řekli, kolik nám toho Brusel platí, zase jásají jak jsme Ruského medvěda zahnali do brlohu a jak je premiér statečný.
A my, co to divadlo nedobrovolně sledujeme a platíme, jen kroutíme hlavou, jestli se ti kolem nás nezbláznili, že tomuhle tleskají.
Je to asi jako sledovat ordinaci. Píšu asi, protože z ordinace vidím sem tam jen ukázky a přijdou mi stejně kvalitní jako naše politická scéna, takže nemám chuť vidět víc. Ale ordinaci mohu vypnout a nic o ní nevědět. To politiku sice taky, ale tu půlku výplaty a pětinu z každého nákupu mi pro sebe stejně všichni vezmou, a to ještě některým nestačí a otevřeně říkají, že bych měl platit ještě víc. V dnešní informační době by opt out neměl být až tak velký problém. O tom ale jindy