Dnes jsem v hospodářských novinách nalezl zajímavý graf:
Ač se to může zdát jako další protibabišovský příspěvek z mé strany, není tak míněn.
Jsem libertarián, a jako takový věřím sílu trhu. Ne v onu pověstnou neviditelnou ruku trhu, jak se často připisuje V.Klausovi, a věřím v milióny malých rukou, které rozhodují do které peněženky vloží své peníze, a za co.
Takže ignorujme ten nejvyšší sloupec grafu, jehož výška je dána i tím, že Agrofert je prostě největší a zastupuje nejvíc firem, ale pojdmě se zaměřit třeba na ten nejnižší.
V Poděbradech a okolí (kde sídlí polabské mlékarny), žije podle wikipedie asi 100 tisíc obyvatel.
Těm lidem z nějakého důvodu přestane chutnat mléko od této firmy a rozhodnout se kupvat jiné.
Ve svetě, který bych si přál já, by firma, ke které se zákazníci přiklonili bohatla, a polabským mlékárnám by nezbylo, než se nas svoji produkcí zamyslet a buď ji vylepšit, nebo jít dělat něco jiného.
Její místo na trhu by zaplnila ona úspěšnější firma a dost možná by převzala i její provozy a zaměstnance. Lidé by měli lepší mléko, firma peníze, ale stála za krkem hrozbu toho, že se najda nějaká, která bude stejně dobrá jako oni, a potká ji osud polabských mlékaren a tak by kvalitu byla nucena držet přinejmenšíám na stejné úrovni, jaou po ní chtejí zákazníci.
Tak by to fungovalo, pokud by stále žily myšlenky, kvůli kterým jsme v roce 89. šli do ulic a náměstí. Aby státní úředník nemohl rozhodovat nejen o tom, co si máme myslet, jak se máme projevovat, ale i o tom co, a od koho máme jíst.
Socialismus se jen na chvíli schoval, a už ho tu máme s plnou parádou zpět. Nejdříve začal nenápadně. Právě tím, že začal ovlivňovat co, a od koho máme jíst. jelikož se již plánovači a socialisté poučili, nezačali znárodňovat, ale dotovat vybrané „sedláky“, tak aby nebyli závislí na vůli spotřebitele.
Pochopitelně to začali, podobně jako v temných 50. letech balit do vznosných slov o záchraně venkova a jakési trvalé udržitelnosti. Takže už zase nezáleží na tom, jak umíte vyrobit jogurt, ale spíše na tom jaké máte vzahy s krajským tajemníkem, tedy pardon s úředníkem, který máí na starosti dotace. Není tedy chybou těch firem, že o dotace usilují, velký problém vidím u Agrofertu, ne ve výši dotace, jak jsem zmínil ta je dána i jeho velikostí, ale zaráží mě, že málokomu nepřijde podivné, že si ta firma díky svému majitelu vlastně dotace bere rovnou. ale to je na jiné povídání.
A zákazník?
už jste slyšeli v nějakém vládním prohlášení něco o zákazníkovi?
Pytel se přímo roztrhl s deklamacemi o podpoře vybraných firem, případně naopak o nových povinnostech pro ty, kteří si to neumí zařídit.
A od jídla není daleko k tomu ostatnímu. Máme podobně dotované i „firmy“, které nám říkají, co je správné si myslet, komu věřit, nebo komu pomoci. Ale pozor s tou pomocí!
Ne, že by jste si mohli sami vybrat invalidní stařenku v sousedství, to zase prr. Na to vám tyto „firmy“ seberou daně a pomohou podle svého. Většinou tam, kde by vás to ani nenapdlo.
Takže tu máme socialsmus jako vyšitý. Proti tomu, je odhalení sochy Marxe jen malá taškařice, kde šlo asi hlavně o raut.