Jeden z maloobchodních řetězců nedávno začal zvyšovat platy pokladním a skladníkům (nebo alespoň to tvrdí na billboardech), na to se nedávno ozvali lékaři a sestry, že jejich práce je mnohem důležitější, odpovědnější a přesto berou méně než onen skladník.
Mají jistě pravdu, o délce a náročnosti přípravy na výkon profese ani nemluvě.
Jak je tedy možné, že nastupující skladník má více než nestupující lékař?
Těch důvodů je několik, kdysi jsem jednomu lékaři na jeho postesk, že v Německu by bral 3× více než tady ,odpověděl, že je to mimo jiné i tím, že i ten skladník v Německu bere 3× víc než u nás a tak odvede asi 3× víc na zdravotní dani (není to přesně 3× tolik, protože v Německu je sazba této daně 9,5 % u nás 13,5).
Ale ani to není ten hlavní důvod. Podle mě je problém v celém systému financování a konzumaci zdravotních služeb .
Vezměme za příklad financování platu toho skladníka, pokud by se v zásobování potravinami postupovalo podobně jako ve zdravotnictví.
To by se stanovila suma, za kterou lze zajistit výživu národa a ta by se formou daně rozpočítala mezi všechny ekonomicky činné občany řekněme že by činila o něco víc než sociální daň tedy kolem 40% „superhrubé“ mzdy.
Zdá se to moc, ale jídlo by bylo ZADARMO! To totiž často slýchám od některého nevrlého pracovníka ve zdravotnictví – co si stěžujete, máte to přeci ZADARMO, tak ležte, dejte si tu hnusnou paštiku s chlebem a mlčte!.
Takže občan by si jednou měsíčně došel za nutričním specialistou – mohl by si vybrat, jestli za soukromým, nebo do státního stravovacího zařízení a ten by podle jeho stavu váha, typ vykonávané práce mu dal recept na jídlo – dříve se tomu říkalo potravinové lístky, tak se toho držme.
A milý občan by si mohl celý měsíc chodit jíst do jím vybraných podniků. Nebo nakupovat suroviny v obchodech jídlem a platil by jen těmi potravinovými lísky, za které by pak obchodník od stravovací pojišťovny inkasoval hodnotu toho lístku, jakou si vyjednal.
Pochopitelně by zájmu péče o výživu národa musely vzniknout krajská stravovací centra, spravovaná politiky z kraje a měst. A několik opravdu špičkových stravovacích zařízení zřízených přímo státem, nejlépe u dobrých hotelových škol, taková obdoba fakultních nemocnic. Na každý nákup sporáku, nebo pokladny v supermarketu by se vytvořila komise, která by hlídala, aby zařízení nenakupovalo draze.
Na ministerstvu výživy by vznikaly různé preventivní programy, jako třeba „ochutnej krevetu“, který by rozesílal všem třeba nad 45 pozvánky na krevetové pokrmy do jejich spádového zařízení, na to by byly třeba granty, peníze a lidi což jsou zase peníze)
Těch přirovnání vy se dala najít celá spousta, třeba ti opravdu bohatí by někde vzadu dostávali speciální jídla pro „kulichy“, protože oficálni by si nic takového nemohli připlatit. Nebo by čísníci dostávali úplatky, aby čekání na svíčkovou netrvalo tak dlouho….
A nakonec by i ten skladník měl stejně, jako má nyní takový zřízenec v nemocnici.
Přijde vám to jako pitomost?
Jistě, je a nehorázná, ale proč nám to přijde nehorázné jen u jídla a ne v péči o zdraví?
Proč nedat zdravotníkům šanci pohybovat se v normálním prostředí jako všem ostatním profesím? A stejně jako dnes v tom tvrdě komerčním prostředí stravovaní nikdo neumírá hlady, jistě by se našla cesta jak léčit i ty, kteří nejsou tak bohatí jako jiní. Asi by neleželi na samostatném pokoji a neoperovala je světová kapacita, stejně jako dnes nejí steaky z hovězího kobé připravené Gordonem Ramsey.
Je to možná kruté a nespravidlivé, ale pokud přijmeme fakt, že ne každý mlže mít nejdražší hovězí, pak musíme přijmout i fakt, že ne každý mlže mít špičkový tým specialistů jen pro sebe.
Ale stejně jako ten Gordon Ramsey, když si vydělá na boháčích, dá šanci chudým klukům stát se v jeho síti šéfkuchařem a tu a tam udělat hostinu i pro ty chudší. Nebo to byl možná Jamie oliver, ale to je v postě jedno.
Tedy pojďme zkusit udělat ze zdravotnictví normální odvětví a sociálně řešme jen ty opravdu chudé, kteří by na pojištění opravdu neměli.