Pan ministr Stropnický se v článku na novinkách (článek zde) nechal slyšet, že obrana země je povinností každého.
S tím se nedá nic jiného než souhlasit.
Proč je ale nálada ve společnosti, vyjádřená i v anketě u článku spíše opačná?
Podle mne to souvisí s tím, jak se stát chová ke svým občanům a jestli ti jej berou jako opravdovou autoritu v oblasti zajištění práv a bezpečí občanů.
Vždyť kvůli tomu státy vznikaly!
Pro občana je nejlepší stát, o kterém vlastně ani neví až do doby, než potřebuje vyřešit problém, který není sám schopen nijak posunout dál. Václav Klaus kdysi prohlásil, že v ideálním státě občan nezná ministry vlády.
Takovému státu jsme vzdálení na hony. Denně slýcháme o selhání justice, o tom jak policisté něco nezvládli, jaký další zákon a nařízení se na nás chystá apod.
Jistě že jsou i soudci a policisté, kteří svojí práci dělají dobře, ale co je platné když lidé vidí spíše ometálované frajírky v kožených bundách, jejichž jediným programem je ještě vetší represe a to navíc u takových skutků, které lidi většinou moc nepálí, ale za to se dají snadno odhalovat a „odstíhat“ proto ty velké nákupy silničních „stíhaček“ – výsledky jsou rychle a snadno propagovatelné.
Nebo snahy státu řídit každičký aspekt našeho chování. Stát se snaží nám určovat kdy, kde a co a za kolik si smíme nakoupit.
Pokud se rozhodneme podnikat, jsme již téměř automaticky bráni za podvodníky a je třeba na nás zavést větší dohled.
Stát si neustále vymýšlí další a další daně a poplatky, naposledy jsem zaregistroval návrh 1 000 Kč za každé auto, ve jménu ekologie.
Stát se tedy pasuje do role toho, kdo se o občana postará od kolébky do rakve. Nechce za to moc jen polovinu toho, co si člověk vydělá. Pro spoustu lidí je to strašlivě pohodlné. Zbavuje to zodpovědnosti za chyby, které by člověk mohl udělat, pokud by mu byla dáma možnost svobodné volby.
Rozhodnete se jít do kuřácké restaurace a ráno vám smrdí šaty? Proč si lámat hlavu tím, že bych mohl jít jinam, obrátím se na stát a ten zakáže kuřácké restaurace. Sice tím zvýšíme výskyt kuřáků na chodnících, kudy opravdu musí projít každý, ale občan nemusí přemýšlet nad důsledky svého konání, má stát.
Děsí vás představa že uvidíte, jak někdo někoho napadne a bude cítit povinnost mu pomoci? Na co si platíme policii, získat zbraň je přece tak složité a ještě bych se vystavil riziku že se útočník obrátí i na mě, takže když neudělám nic, mám po ruce krásnou výmluvu – já nemohl.
Stát je tedy v roli mocného a silného mentora a vychovatele. Ví vždy nejlépe co je pro nás dobré a umí to i tvrdě vymáhat. Takový silák pak očích veřejnosti přece ochranu nepotřebuje. Pak se není co divit, že lidé nechtějí dobrovolně riskovat životy při obraně někoho, kdo jim celou dobu dává najevo, že je víc než oni a že když se mu zachce, je schopen a často ochoten jednotlivce doslova zlikvidovat.
Pan ministr zmínil i legie, které dává jako vzor odhodlání bránit stát. Zde asi jen dodám, že pan ministr chyběl v hodinách dějepisu, nebo mu nikdo nevysvětlil, že legie naopak vznikaly proti státu, který je povolal k jeho obraně. Aby pak založili stát, který by namísto byrokratického mocnářství (co bychom dnes v některých oblastech dali za selanku spojenou s údajným policejním a byrokratickým žalářem národů) založil stát, který bude respektovat vůli svých obyvatel a bude spravedlivý.
Že tomu tak úplně nebylo a zdaleka ne všichni to tak cítili, se ukázalo v krizových letech těsně před 2. světovou válkou. A to jistě nebyla vina legionářů.
Ale minimálně čeští občané ten stát za svůj vzali a brali ho ne jako silného policajta, ale jako mladou a křehkou demokracii, kterou je třeba bránit, i když i v ní bujely korupční kauzy a spousta lidí živořila. Ale tehdy bylo zvykem nehledat viníky všude kolem sebe, a tak málokterý chudý obyvatel třeba Žižkova, vinil ze své bídy řezníka, i když ten své účetnictví vedl na pytlíku od mouky a platil daň jen 4%
Za takový stát lidé bojovat budou, ale jen v obrané válce. Nemyslím, že ani za první republiky by šli s takovým nadšením válčit za spojence, který by si řešil své územní nároky, nebo jiné zájmy mimo území tehdejší republiky.
Tedy lidé jsou ochotni bránit stát, který je nepeskuje a nesnaží se řídit jeho životy, ale brání je v okamžicích, kdy se jim děje nespravedlnost. Pak by v případě mobilizace jistě i dnes rekrurtační střediska praskala ve švech.
Lidé však dnes nevidí nepřítele tam, kde jej vidí politická reprezentace země, čímž jsme se dostali do období před listopadem. Tehdy také vojáci měli větší strach z politruka, aby je nezavřel za vyslovený názor, než ze zlého imperialisty, či revanšisty.
Řešením by kromě totální změny chování státu a jeho institucí bylo vybudovat systém vojenských záloh velmi podobný tomu, jak je organizovaná hasičská organizace. Tedy pevnou páteř profesionální armády, vyztuženou dobrovolnými spolky domobranců. Koneckonců není to nic nového ani v našich zemích. Střelecké spolky nebyly nic jiného než obdoba dnešních aktivních záloh. Jen ty spolky měly na rozdíl od AZ čistě lokální působnost. AZ jsou zamýšleny spíše na doplnění stavů profi armády.
Domobrana by pak přebírala pouze strážní, hlídkovou a pořádkovou činnost ve svých obcích aby se tím nemusela zabývat armáda a vázat tak lépe vycvičené vojáky k zajištění týlu.